Na flétnové kurzy v Jičíně vzpomínám velmi často. Poprvé jsem se Letních fléten zúčastnil začátkem léta 1991. Byl to pro mne úpně nový zážitek. Pan profesor mě oslovil na zuškové flétnové soutěži a naprosto mě nadchnul pro flétnu. Neváhal jsem a s trochou obav jsem se vydal do Jičína. Byl to poslední rok, kdy se ještě bydlelo v kempu v chatkách na kraji města. Nikoho jsem tenkrát neznal, takže jsem byl ze začátku spíše takový samotář. Pamatuju se, jak jsem chodil pěšky z kempu na zámek a kolem mě občas projel bílý Jeep Willys s panem profesorem, plný flétnové šlechty v čele s Janem Ostrým. Postupně jsem se však rozkoukal a všichni mě rychle vzali do party. Mohl jsem se svézt i na zmíněném Jeepu. Hraní na flétnu bylo velmi intenzivní. V podstatě se cvičilo od rána do večera. Důležité byly hodiny u pana profesora před publikem – účastníky kurzu. Začátky byly krušné, protože když se vám nedařilo, což hraničilo s jistotou, tak to všichni viděli a slyšeli, a poznámky pana profesora – “co to máš v krku za knedlík?” vám moc nepřidaly. Postupem času se ale začalo dařit a situace se obrátila a občas došlo i na pochvalu. Další ročníky už jsme bydleli v domově mládeže a žili jsme více v centru Jičína. Intenzita cvičení spočívala v tom, že téměř každý den byl večer koncert, na který jsme si museli připravit novou skladbu. A dát ji dohromady s klavírem nebo cembalem. V tom nám hodně pomáhal Vojta Spurný, který hrál všechny doprovody z listu, ne-li z paměti a věděl, co je důležité. Takové celodenní napětí potom vystřídala úleva po koncertě, která se pak k mírné nevoli pana profesora ještě rozpustila v naší základně – restauraci Řáholec. Tím pádem jsme se také, pokud vím, nikdo nedostavil v sedm hodin ráno před domov mládeže, abychom vyběhli s panem profesorem do aleje. Cvičení na flétnu mě opravdu bavilo – hodně tomu pomáhalo krásné prostředí jičínského zámku. Vzpomínám si, že jsem měl často místnost s nádherným výhledem na Valdickou bránu. Pan profesor měl s sebou krásný kufřík plný flétnových hlavic, což už samo o sobě vypadalo nádherně. Ty jsme si pak zkoušeli a hráli na ně dlouhodobě. Na jednu 9-ti karátovou hraju dodnes. Pan profesor občas zašel jen za námi a dával nám hodiny bez obecenstva. Byl velmi přísný a pamatuju si, že mi občas opravdu nebylo do zpěvu. Mělo to ale všechno svůj důvod a když se podařilo všechny výtky opravit, byla to radost, protože ta flétna hrála opravdu sama. Byl ale také velkorysý. Vzpomínám si, že mi dal bez okolků volno na celý den, protože za mnou přijela slečna, se kterou žiju již téměř 30 let a mám s ní dvě dcery… Věděl, že všechno se vším souvisí. Pokud bych to měl shrnout do jedné věty, byly to krásné bezstarostné časy bez mobilu a internetu plné nadšení pro flétnu ve výborném kolektivu. Jako důkaz přikládám jednu fotku.

Petr Veverka

Jičín 1994